Alchymie v současném světě - znovuzrození nebo profanace?

(Text přednášky pro "Novou univerzitu", 1998)

Téma přednášky bylo formulováno poněkud neurčitě, a proto bych ho chtěl poněkud upřesnit. Formuloval bych ho přibližně takto: "Alchymie v současném světě - znovuzrození nebo profanace?"

Ani takové vymezení tématu však není v podstatě přesné, protože alchymie, ať už ji chápeme jako vědu nebo umění, je věčná a nevztahuje k žádné konkrétní době. Proto i pojem "znovuzrození", jak jistě chápete, má rovněž více významů: znovuzrození, ale čeho? Pokud je alchymie věčné umění, tak proč by se měla znovuzrozovat? Co se týče profanace pojmu, jako takového, můžeme k tomu připojit poznámky, které náleží i jiným cizím slovům. Slovo "profanace" nemá význam v negativním smyslu "opovrhovat" apod. Proto, pokud používáme pojem "profánní", "profanace", je význam určován spíše intonací, než obsahem. Důvod je následující: řecké slovo "profan" je výraz pro člověka, který je principálně ve velmi dobrém vztahu k nebi i k bohům. Je to, v podstatě, religiosní diletant, který nevyznává nějakou konkrétní náboženskou konfesi, konkrétní náboženství ale prostě velmi miluje bohy a chápe, že v nebi je všechno správně a na zemi špatně. A v tomto smyslu není téma znovuzrození a profanace formulováno správně.

Proto navrhuji, abychom si prostě popovídali o základních postulátech alchymie, protože je úplně jedno, jak dlouho se člověk alchymií zabývá. Můžete jí studovat 20 let, můžete jí studovat 60 let. Tyto základní teze, o kterých chci mluvit, lze různým způsobem studovat celý život. Podívejme se tedy, jestli v alchymii existuje nějaký cíl. Řečeno současným jazykem: má-li cenu se jí zabývat nebo nemá.

Musím vás upozornit, že pojem "alchymie v současném světě" je přesný termín, protože jak mnozí z vás dobře ví, na toto téma bylo vydáno a stále vychází mnoho knih. Tyto knihy nás učí, tedy všechny lidí, kteří se pokoušejí seznámit se s alchymií, zpravidla tomuto: Pojďme rozlišovat mezi skutečnými, pravými mistry královského umění a profánními, opět v pejorativním smyslu, mezi mistry a tzv. sufléry a nebudeme plést dohromady alchymii s chemií.

Problém je v tom, že podobné fráze nejsou přesné, popravdě řečeno jsou zcela nepřesné. Mnozí z vás zaznamenali, že zdroje a zdroje týkající se umění a vědy zvláště, často projektují svůj způsob myšlení, na historické období, kterým se zabývají. Proto, pokud mluví o suflérech, mimochodem toto slovo je odvozeno z francouzského "souffler" (3), "foukat", v tomto případě "foukat pomocí měchů do alchymické výhně". Takže, takže když vám tvrdí, že se sufléři pokoušeli získávat zlato ze rtuti, olova a podobných hrubých kovů s cílem zbohatnout, je třeba se nejdřív zamyslet nad tím, jak by postupoval takový historik, který by se ocitl, řekněme v 15. nebo 16. století a rozhodl by se zbohatnout podobným způsobem, přestože je všeobecně známo, že alchymická práce je tak obtížná a zabere tak mnoho let, že je jednodušší získat zlato desítkami jiných legálních i nelegálních způsobů. Je proto jasné, že mezi takzvanými "sufléry" bylo mnoho ctihodných badatelů, kteří skutečně dosáhli konkrétních podivuhodných činů v rámci chemie a mají na kontě velké množství objevů, přičemž to byli naprosto čestní lidé, kteří žili v chudobě a vůbec se nepokoušeli touto cestou zbohatnout. Jde o to, že pojem "bohatství" měl ve středověku úplně jiný obsah, než dnes. Lidé se naopak snažili žít v chudobě, například z toho důvodu, že životní úroveň, počínaje 9. a konče 16. stoletím, byla stokrát lepší, než jaká je v současnosti někde v Americe. O situaci v Rusku, jak jistě chápete, raději pomlčím.

Pokusím se tedy promluvit si s vámi o alchymii. Chtěl bych vám říci, že s ohledem na to, že alchymie patří k takzvaným "veselým vědám", nemá v podstatě smysl o ní mluvit vážně nebo příliš vážně, je lépe o ní mluvit jaksi "veseleji". Uvedu příklad: V "Alence v říši divů" jak si vzpomínáte, jdou po břehu moře mrož a tesař a povídají si; představme si to asi takhle: Mrož se ptá tesaře, jak se má a kolik peněz vydělal. A ten odpovídá, "Ano dost, ale to není zajímavé téma". "A potápěl ses pro ryby?" "Potápěl, ale to také není zajímavé téma." "Tak o čem budeme mluvit?" A rozhodli se povídat si o kapustě a králích. Jak víte, O. Henri později napsal skvělý román "Kapusty a králové" ("Cabbages and Kings", 1904). Jde o to, že jak králové, tak kapusta, mají určitý vztah k alchymii. Nejdřív si popovídáme o králích, potom o kapustě (Jde o kapustu, kterou máte na zahrádce, ne o "lupeny", nejde tedy o peníze). Takže nebude plést tyto dvě věci dohromady.

Proč se alchymii říkalo "Královské uměn"? Z úplně jednoduchého důvodu. Protože už od 9. století se předpokládalo, že toto umění králové ovládají. Ovládají, aniž by ho studovali. Je známo mnoho případů takzvané transmutace obyčejných kovů ve zlato, které vykonali takoví králové, jako Chlodvík I., Richard Lví Srdce, Friedrich I. Barbarossa nebo Svatý Ludvík. *

V alchymické literatuře nacházíme knihy psané pod jejich jmény. Historici alchymie pochopitelně odmítají autorství např. Richarda Lvího Srdce z toho důvodu, že mnoho času věnoval zcela jiným záležitostem, například křížovým výpravám a podobně. Ale přesto takové knihy existují a nejsou vůbec nezajímavé. Podle mínění některých autorů došlo k pádu monarchií a smíšení společenských tříd proto, že "Bohem pomazaní", počínaje 16. stoletím ztratili své magicko-léčitelské a alchymické schopnosti. Je známo, že každý monarcha, který usedl na trůn, mohl přikládáním rukou vyléčit některé nemoci. Navíc bylo možné se dotknout jeho oděvu a tím se vyléčit prakticky ze všech nemocí. Proto je lid miloval, vážil si jich a nepokoje a povstání vznikala tehdy, když po dotyku jeho rukou nebo oděvu trpící nepocítili úlevu. "Vida", říkali si poddaní, "buď je to kvůli zpackanému pomazání (kardinál, ta svoloč, obřad pokazil), nebo král sám kvůli svým pitkám, záletům a válčení, schopnosti podivuhodné, Bohem mu darované, ztratil".

Alchymie je nazýván "královským uměním" ne proto, že by stála výše, než ostatní nauky, ale proto, že to bylo umění králů. Králové také dokázali léčit spálu, dyzenterii, žloutenku a podobné nepříjemné nemoci.

Nyní přejdeme k tomu, co můžeme považovat za základní předpoklady alchymie. Jaká jsou její východiska? Uvedu několik citátů z vynikající knihy anglického alchymisty Irenaea Philalethy, "Otevřený vchod do kdysi uzavřeného královského paláce"*.

*(Eirenaeus Philalethes, (George Starkey), 1628-1665: " Introitus apertus ad occlusum regis palatium", Amsterodam, 1667, česky sborník "Michael Sendivogius a jeho následníci", Trigon, Praha 2004, ISBN: 80-86159-48-5)

Je zajímavé, co píše autor v úvodu: " Na rozdíl od ostatních filosofů a umělců (v té době se tak mluvilo o alchymistech) píši velmi jednoduše a je velmi snadné mi porozumět." Pokud ale otevřeme knihu, nalezneme například takovouto větu: Náš magnet se nachází v trvalém nepřátelství s černou lunární magnézií." Nevím, jak vy, ale dodnes této větě úplně nerozumím, přestože autor říká, že se pokouší psát velmi srozumitelně. Ale pokusme si tuto informaci o "našem magnetu a naší černé magnezii" zapamatovat, časem se k ní vrátíme.

Podívejme se na jiné tvrzení jiného autora, vynikajícího skotského alchymisty Alexandra Setona, známého pod pseudonymem Cosmopolitanus. Jde o jeho "Novum Lumen Chymicum" 2, kde se píše: "Havran nenávidí s kořeny vyrvaný dub." Ve skutečnosti takový moment existuje: havran si nikdy nesedá na dub vyvrácený i s kořeny, tak tomu je. Ale je očividné, že autor měl na mysli něco jiného. Co tím tedy chtěl říci? Havran drásající svými spáry lebku je symbol první alchymické operace, "nigredo, tj. "dílo na černo". Nazývá se také "vstup do absolutní smrti nebo do středu smrti". A havraní spáry jsou užitečné tím, že rozdíraje smrt relativní, pronikají ke smrti téměř absolutní.

Co znamená v alchymické symbolice obraz dubu vyrvaného i s kořeny? Za prvé je to Apollonův strom, dub sám o sobě. To, že je vyrvaný i s kořeny znamená, že je to dub, který se tak osvobodil ze spojení s matkou zemí a žije samostatně díky tajnému ohni, který je součástí jeho podstaty*.

*(V orig. Je užit výraz "сердцевина", což znamená "podstata" ale právě botanicky též "dřeň", "pletivo", "dužina", není tedy jasné, který význam má autor v případě stromu na mysli. V tomto případě však význam věty v obou smyslech téměř splývá, oheň může být jak "esencí podstaty dubu", tak "esencí ve dřeni dubu", což odkazuje na "mízu dubu", viz. Fulcanelliho komentář k duběnce - pozn. překl.)

Výroky takového druhu přesto zůstávají velmi nesrozumitelnými. Alchymie je zajímavá tím, že nejdříve čteme jednu knihu, pak druhou a stále narážíme na podobně "srozumitelné" fráze. Ale když přečteme 10,15,20 nebo 30 alchymických knih, začínáme si dávat jeden autorův výrok do souvislosti s druhým a nakonec nacházíme zvláštní odlesky dalších významů textu. Proto zůstaňme u výroku "Havran nenávidí dub vyrvaný s kořeny."

Vysvětlení tohoto výroku, přesněji řečeno jedno z vysvětlení najdeme v knize Waltera Scotta "Ivanhoe". (Ivanhoe, 1819), kterou nemůžeme považovat za alchymickou. Možná si vzpomínáte, že děj se odehrává za vlády Richarda Lví Srdce a v turnaji se zde s Ivanhoem utká templář Brian de Bois-Guilbert. Dojde k tomu, čemu se říká válka hesel či válka erbů. Přesněji řečeno, jakákoliv válka, dávná nebo současná je vždy válkou hesel, válkou erbu jedné strany s erbem strany druhé. Když na kolbiště vjíždí Brian de Bois-Guilbert, má na štítě havrana, drásajícího lebku a Ivanhoe přijíždí s štítem zdobeným dubem, vytrženým I s kořeny. Jsem zcela přesvědčen, že Walter Scott v žádném případě nečetl o "Novum Lumen Chymicum".To je nepravděpodobné. Tím spíše, že Walter Scott zastával pozitivistické a realistické postoje na alchymii a magii pohlížel velmi skepticky. Ale pozoruhodné jsou souvislosti. Stručně řečeno, vzhledem k tomu, že se vyznal v heraldice, zřejmě někde zahlédl tyto erby a použil je ve svém románu jako žánrový detail. Mluvil jsem ale o válce erbů. A v tomto příběhu ze Scottovy knihy je právě nepochopitelné, proč tak znamenitý a silný rytíř, jako Brian de Bois-Guilbert s Ivanhoem prohrál. Ivanhoe nebyl samozřejmě špatný rytíř, ale jde o to, že je to celé trochu zvláštní a hlavně proto, že Ivanhoe měl na štítu zobrazen alchymický symbol značně pokročilého stupně Velkého Díla. Dub vyrvaný s kořeny je symbolem tajného ohně, a to je již přechod z nigredo, prvního stádia alchymického procesu, ke druhému. V tomto smyslu si Brian de Bois-Guilbert vybral erb z nižší hierarchickou hodnotou a proto se náhle ocitl v horším postavení. V důsledku toho skutečně prohrál.

Přesně stejně, v polovině XV. Století v Anglii během války Rudé a Bílé růže, byly obě strany v nerovném postavení, protože bílá a rudá růže představuje velmi významný alchymický symbol. Bílá růže symbolizuje "Dílo na bílo" a rudá "Dílo na červeno" (nebo "na purpurovo"), tj. nejvyšší stupně alchymického poznání. A v důsledku toho, nijak překvapivě, vyhrála růže rudá. Nehledě na různé nehody a přechodná období, nakonec válku vyhráli rytíři a vojáci pod znamením rudé růže.

Co se války erbů týče, nemusíme chodit pro příklady daleko. Podívejme se na Velkou Vlasteneckou, tj. Druhou Světovou Válku, v podstatě jde také o válku erbů, svastiky proti pentagramu. V tomto případě, je z pohledu alchymie pentagram v alchymické hierarchii mnohokrát výš, než svastika, stejně, jako je rudá růže mnohem výš, než bílá. Je zcela nepochopitelné, jakým způsobem se k nám dostal tak důležitý symbol, jakým je pentagram a není také příliš pochopitelné, proč si nacisté vybrali tak významný symbol, jakým je svastika. Na tohle téma bylo napsáno mnoho, ale jednoznačné závěry neexistují. Ale válka nakonec dopadla, jak dopadla. Pentagram v roce 1945 porazil svastiku. K tomu jedna důležitá poznámka: Nevypovídá to nic o tom, kterýž symbol je silnější a který slabší, na v hierarchii zvolené úrovně leží prostě jeden z nich výš, než druhý.

Pokud uvažuji o erbech v této rovině, dostávám se k jednomu ze základních směrů ve studiu alchymie. Je v podstatě velmi těžké ji studovat z knih, které vychází v současnosti. Při vší úctě k Juliu Evolovi dost dobře nechápu, proč napsal knihu "Hermetická tradice", kde v úvodu píše, že jakmile čtenář přečte jeho knihu, bude schopen číst jakékoliv alchymické knihy. Podle mého názoru Evola nedostatečně uchopil téma, protože alchymie nepředstavuje středobod jeho zájmu. Je to samozřejmě dobrá kniha, protože je to člověk v podstatě neobyčejně nadaný, všechno je tam v pořádku: citace řeckých i arabských alchymistů a samozřejmě v ní prokázal vynikající erudici, ale v podstatě do konce knihy nepochopil, co vlastně ve své knize popsal a o co v alchymii jde. Stejně jako mnozí jiní autoři, převedl alchymii do podoby západní tantry, na určitou formu západní jógy, což je v principu chybné.

Takže pokud mluvíme o alchymii a o tom, které knihy jsou vhodné pro její pochopení, můžeme doporučit vynikajícího současného adepta, kterým je Fulcanelli. Mnozí z vás o ní jistě slyšeli a mnozí ji i viděli, protože u nás "Tajemství katedrál" nedávno vyšlo. Ale radím vám, abyste tuhle knihu v překladu nečetli, protože je to blábol a volovina, to je prostě výsměch autorovi, což si bohužel překladatelé dovolují často. Takže je lepší si přečíst Tajemství katedrál v kvalitním anglickém překladu a vůbec nejlépe ve francouzském originále.

Ale o to nejde. Jen pár slov o Fulcanellim. Opravdu jen pár slov, protože o Fulcanellim není v podstatě nic známo. Fulcanelli je učitelem neméně významného francouzského alchymisty Eugena Canselieta a my o Fulcanellim víme v podstatě pouze díky Canselietovi. A proto, nehledě na to, jak moc si Canselieta vážíme, by současnou veřejnost, která se podobnými tématy zabývá, potřebovala vědět více. Že je to adept, tj. člověk, který dokázal uskutečnit transmutaci rtuti nebo olova ve zlato, to víme díky Canselietovým slovům, ale nic víc se o tom nedozvíme. Ale zato jsou k dispozici jeho dvě knihy, které jsou tak dobře a přesvědčivě napsané, že jsme v rozpacích - pokud nenapsal tohle adept, tak co to vůbec znamená být "adept"? Co znamená být "zasvěcencem"? Čím se liší kniha adepta od řekněme knihy odborníka nebo člověka, který se pouze zajímá o alchymii, například historik alchymie? Ve Fulcanelliho knihách, v "Tajemství katedrál" a ve druhé, jejíž název lze překládat jako "Filosofická obydlí" (nebo sídla), je cosi, co ukazuje na rukopis adepta.

Tyto knihy překvapují lehkostí výkladu a velmi věrohodným stylem, jistě víte, o čem mluvím, už z prvních vět je jasné, že autor dokonale rozumí tomu, o čem píše. Proto jsou tyto knihy, nehledě na prostou formu výkladu, velmi subjektivní. Fulcanelli rozebírá například následující téma: samozřejmě velmi zřetelně rozlišuje mezi chemií a alchymií a předkládá jednoduché příklady, jakým způsobem se současná chemie, a nejen ta současná, ale chemie vůbec, počínaje 17. stoletím, staví ke hmotě a hmotnému světu a jakým způsobem se k němu staví alchymie.

Uvedu jednoduchý příklad. Podívejme se na vodu, obyčejnou vodu, chemií chápanou jako H2O. "O co jde?", ptá se Fulcanelli. Znamená to, že na základě údajů v tomto vzorci můžeme vzít dva objemy vodíku a jeden objem kyslíku a smísit je a co jsme získali? Nic. V podstatě můžeme velmi lehce dosáhnout výbuchu. Pro to, aby se vzorec H2O zhmotnil ve vodu, je nezbytný, jak říká Fulcanelli, oheň. Oheň - ano, ale v jakém smyslu - musíme v naši nádobě, do které jsme načerpali kyslík a vodík, vyvolat jiskru. Nakonec můžeme třeba i cestou dlouhých pokusů vytvořit proud o určitém napětí v platinové destičce a získáme tak vodu. Ale jakou vodu? Pít se v podstatě nedá, protože je zcela bez chuti a je tu ještě zvláštní věc, o které Fulcanelli píše, taková voda se na slunci neleskne. To je naprosto překvapivá stránka výroby libovolných přírodních látek za umělých podmínek.

Stejné je to v případě, řekněme solné kyseliny, která má chemický vzorec HCl, můžeme tedy vzít jeden objem chloru, stejný objem vodíku a opět nic nezískáme, protože pokud tuto nádobu vystavíme světlu, dojde k výbuchu. To znamená, že cestou neobyčejně složitých manipulací získává chemik kyselinou solnou, která se, obecně řečeno, vyskytuje v přírodě přirozeně.

Dále, píše Fulcanelli, proč se v chemickém pohled nijak neodráží to, co se děje v přírodě - ani substance, ani objekty, nic. Řekněme, píše Fulcanelli, že vezmeme kousek cukru a rozbijeme ho ve tmě - vznikne modrá jiskra. Kde, ptá se Fulcanelli, je v molekule cukru ukryta tato modrá jiskra, která se objeví, když do tohoto kousku cukru udeříme. Navíc třtinový cukr dává při rozbití modrou jiskru a řepný žlutou, téměř zlatou. Kde, ptá se, se v materiálu, popsaném jedním a týmž chemickým vzorcem, berou takovéto jevy.

Fulcanelli nás přivádí k závěru, kdy ve skutečnosti staví alchymii do pozice zcela mimo současné vědy, říká, že nelze studovat živou podstatu vně její aktivity. A dále jsou zde jeho příklady života kovů, minerálů a podobných "neživých" objektů. Fulcanelli připomíná tento případ: někdy na konci 19. století docházelo v Americe ke katastrofám na železnicích. Nejprve věnovali pozornost tomu, že kolejnice nečekaně praskaly, přičemž to nebylo možné vysvětlit ani mrazem, ani jiným vlivem. Inženýři, kteří byli pozvaní, aby zkoumali tento jev vůbec nechápali, v čem je příčina - kov byl dostatečně čerstvý, kolejnice nové a přesto docházelo ke katastrofám, koleje se nečekaně rozpadaly a náhle praskaly.

Tehdy byl definován jev stárnutí a únavy kovu. Pokud se používá termín "stárnutí" nebo "únava", mluvíme jakoby o živém objektu. Tehdy, doslova řečeno, pozitivistická, oficiální věda zaměřila svou pozornost na to, že kovy se chovají za různých podmínek velmi zvláštně. Pokud je roztahován ocelový hranol, nikdy nikdo nedokáže odhadnout, ve kterém bodě dojde ke zlomu. Je jasné, že některé kovy mohou mít strach, tj. kategorii strachu lze vztahovat i na minerály a kovy, podobně jako na rostliny. Bojí se konkrétního člověka, bojí se nějaké zátěže, tj. chovají se celkem podivně.

A tehdy Fulcanelli, samozřejmě zcela samozřejmě tvrdí, že není důvod považovat kameny a kovy za mrtvá těla, je třeba je chápat jako živé tvory. Jestliže je pak kov živou substancí, můžeme následně mluvit o jeho životě a rozmnožování a o podobných věcech, vlastních organickému světu. Proto z uvedeného vyplývá, že i u kovů existuje matka a stejně tak existuje i otec. Existuje prvotní hmota kovu a existuje takzvané metalické sperma, tj. to, o čem věděla alchymie staletí a staletí, protože velmi mnoho alchymických traktátů začíná otázkami podobného druhu: "jak a z čeho je možné získat metalické sperma a kde najít jejich matku", tj. matku kovů. Alchymisté milují přívlastek "naše". Říkají: "naše filosofické moře", "naše Diana", "naše matka". A právě o tohle šlo, když bylo zřejmé, že od 17. století bylo všeobecná jednota poznání velmi vážně narušena. Proč? Protože realita, tak jak ji známe, se vydala takříkajíc po dvou cestách: ta životní realita, ve které všichni žijeme, ve které jsme šťastni a ve které trpíme apod. - to je jedna z nich. A vědci stvořili to, co se nazývá fyzickou realitou. Fyzická realita nemá, principiálně, k té obyčejné, zvláštní vztah. Vytvořili skutečnost objektů, které lze zvážit, vyčíslit, změřit. Proto všichni chápeme, když jde o jakési "čistě vhodné" momenty ale nikdo z nás v obyčejném životě nikdy nepřemýšlí o tom, že člověka, kterého potkáváme je potřeba zvážit, vyčíslit, změřit apod.

Tímto způsobem se cesty vědy a magie, alchymie a medicíny v hermetickém smyslu rozešly přibližně začátkem 17. století. Po Galileovi a Descartesovi bylo jasné, že věda funguje nikoliv pro blaho člověka, jak vědci velmi rádi říkají, tj. pro blaho nás, konkrétních lidí, ale spíše na zakázku a pro blaho jakéhosi abstraktního obecného člověka. Co to je ve skutečnosti je nemožné pochopit. Co je to "obecný člověk". Je evidentní, že to není muž, není to žena, je jasné, že to není ani stařec, ani mladý chlapec, je to evidentně jakýsi tvor, řekněme středního rodu, tvor mezi 30-50 lety, zbavený fantazie a představivosti, které téměř nemá sny a jestli je má, vzápětí je zapomíná, který jakmile se probudí, okamžitě sahá po mikroskopu, teleskopu, různých přístrojích apod.

Co se týče mikroskopu a teleskopu. Přesněji řečeno - brýle, mikroskop, teleskop. O co jde z hlediska magického pohledu na svět? Jsou takříkajíc berličky pro zdravé, je to to, díky čemu naše oči zesilují svoji schopnost vidění světa a následně naše ratio získává díky tomu více informací. Jaká je to informace, co je to, všeobecně řečeno?

Dříve než se dostaneme k tomuto momentu - k čemu jsou dobré všechny tyto přístroje a aparáty, (týká se to podstaty alchymie) je třeba pochopit poměrně jednoduchou ale velmi důležitou věc - většinou autoři, hlavně současní autoři, kteří píšou o tomto tématu, mluví jednohlasně: "Transmutace kovů, transformace kovů". Ale jde o to, že jde o dvě naprosto odlišné disciplíny. Transmutace jednoho kovu v jiný je spojena s čistě materiálními procesy - je to to, čemu se říkalo "chrysopoeia", tj. proměna nízkých kovů ve zlato, proměna obyčejných kamenů ve smaragdy a diamanty. To je jasně řečeno, takříkajíc chemická nebo mysticko-chemická operace. Ano, současná věda s tím není ani v souladu, ani v nesouladu, prostě se předpokládá, že je to obtížně proveditelná operace. Ale jak vidíme, nemá to k mystice, obecně žádný vztah. Transmutace probíhá na molekulární úrovni, například, jak víme, uhlí a diamant mají stejnou molekulární strukturu, to znamená, že pokud tuto strukturu změníme, tj. pokud najdeme takový postup, takový katalyzátor, který by měnil molekulární strukturu uhlíku, znamená to, že získáme diamant.

Ale jde o to, že je to čistě laboratorní stránka věci. Nemá to vztah k alchymii jako ke královskému umění, to je zcela jasné, proto můžeme rozdělit alchymii přesněji řečeno na dva směry. Jeden se zabývá přeměnou jedné látky na druhou, jedné hmotné struktury v jinou a druhá disciplína se zabývá transformací. A právě o tom, o umění transformace si povíme později.

Vraťme se k tématu životní realita a fyzická realita.

Je to úzce spojené s tím, jak chápeme vesmír, jeho geocentrický a heliocentrický systém. Přesněji řečeno nepochopitelná otázka - proč vůbec vznikl heliocentrický systém? Lidé po tisíciletí velmi spokojeně žili s geocentrickým systémem a cítili se dobře.

Jde o to, co se objevilo s pokrokem, s ostrým důrazem na racionální myšlení, objevila se určitá nedůvěra k našim smyslovým orgánům, k našemu zraku, našemu sluchu. Předpokládalo se, že jsou velmi nepřesné, že fungují velmi primitivně. Proto byl vynález mikroskopu nebo teleskopu přijat s velkým vzrušením. Proč? Protože to umožňovalo pohlédnout někam dál, otevíralo to takříkajíc oslnivé perspektivy.

A dále, proč bylo Slunce vybráno jako střed, počátek našeho vesmíru, později poněkud skromněji, naší soustavy? Jde o to, že Slunce je symbol, který všeobecně řečeno, všechno organizuje. Slunce svítí, Slunce hřeje, Slunce dává život. Vše je jasné a proti Slunci nelze obecně nic namítat, možná lidé, kteří v tropech umírají horkem, ale i oni, přesněji řečeno neproklínají Slunce, ale jednoduše na něj nevraží, chápajíc, že je nezbytné. A toto naprosto nezbytné svítidlo bylo, jak je všem jasné, vybráno jako centrum. V podstatě by se zdálo, že na tom není nic špatného. Ale co se stane s těmi bytostmi, které ho volí za centrum? Tj. Země náhle přestává být centrem, člověk přestává být antropem ve smyslu antropocentrismu, náhle se jeho lidská pozice začíná viklat, protože pro lidi žijící na zemi se objevila nová autorita - svítidlo, které dává život, dává teplo, které dává vše.

Argumentace, na základě které bylo Slunce vybráno za střed heliocentrického systému je celkem pochybná a to proto: říkají nám, že vidíme zdánlivý pohyb Slunce, ve skutečnosti se však otáčí Země kolem své osy a kolem Slunce, vy prostě silou klamu a nedostatečného rozvinutí vašeho vnímání podléháte iluzi. Výsledkem je podivný obraz - když vidíme, jak se pohybuje Měsíc, když vidíme, jak se pohybují ostatní planety, nepodléháme žádné iluzi. A skutečně - jejich pohyb je v souladu s tím, co ve skutečnosti vidíme - tak se ony hýbou. Jenom v případě Slunce se děje tato podivná věc - ukazuje se, že nás zrazuje rozum, zrazuje nás právě tehdy, když se domníváme, že se Slunce pohybuje kolem Země. Pokoušejí se nám dokázat tento smyslový klam celkem naivními příklady ohledně vzájemné polohy nehybného a pohybujícího se objektu, dvou pohybujících se objektů apod. To je zcela neuspokojivé.

Když Galilea vyslýchala inkvizice, tak kardinál Donati, jeden z hlavních vyslýchajících, se ho zeptal na takovouto věc: No dobře, v pořádku, Slunce skutečně bylo symbolem u mnoha národů a v křesťanství je Slunce považováno za symbol Krista, na tom nic špatného není. Proč se musí Země točit kolem Slunce? A Slunce se otáčí, nebo ne? A tehdy se Galileo zamyslel, zda se Slunce otáčí? A on řekl: "Ne", čímž si vysloužil jistou přezíravost budoucích astronomů, protože byl, to se rozumí, povinen říci "Ano." Vždyť když se Země otáčí a všechny planety, tak z jakého důvodu by se Slunce neotáčelo? "Ne", řekl Galileo, "vesmír je nekonečný a Slunce se pohybuje". "Kam", zeptal se kardinál. "Nevím, kam se pohybuje, ale bezpodmínečně se pohybuje", řekl Galileo. Kvůli těmto velmi zmateným odpovědím komise nebrala Galilea vážně a řekla - tak tedy, navrhujete váš systém, heliocentrický... On odpověděl: " Promiňte, já ji nenavrhuji, to navrhl Koperník." Tehdy mu velmi vzdělaný benediktinský mnich, který byl členem tohoto tribunálu, řekl: "Promiňte, ale v Koperníkovi není ani slovo o heliocentrismu, protože Koperník pokládal za střed otáčení Země jakýsi bod, který nazýval nahromadění centrálního ohně." "Samozřejmě, - řekl benediktýn, Koperník, který byl neoplatonik, umístil Pána Boha do tohoto jednoho jediného bodu." Jeho systém může být nazýván theocentrický, ale ne heliocentrický. Skutečně, pokud se nad tím zamyslíme, v Koperníkovi není nikde zmínka o tom, že Slunce představuje střed.

Dále, řekněme, že nová astronomie přijala celý tento systém, přestože jsou očividné jeho slepé uličky. Když naši astronomové říkají, že Mléčná dráha je pouze jednou z miliard galaxií, že Slunce se pohybuje kolem centra této galaxie, je možné, že to všechno jsou jen hypotézy, někdy velmi důvtipné, ale nic víc. A když nám říkají, že se Země otáčí, otáčení Země dokázat vůbec nejde. V podstatě to nelze dokázat ani pokusem, ani ničím jiným.

Navíc, když Galileo mluvil o tom, že pro vědu o navigaci je nezbytný tento systém, který počítá s precesí rovnodennosti a dalšími momenty, řekli mu - no dobře, v každém případě, dokonce i s vaším systémem navigátoři, kapitáni v dálkové plavbě, nemohou přesně určit místo, kde se právě nacházejí, stejně ho určují s přesností plus minus několik kilometrů, s tím se nedá nic dělat. Takže má vůbec smysl začínat s takovou konfliktní dřinou a zpřevracet celý nám svatý, křesťanský pohled na věc?

A dále, co následuje pokud zvolíme heliocentrický systém? Je třeba zvolit osu. Jako osa může fungovat, řekněme Polárka, z jakéhosi důvodu nazývaná stálicí (nehybnou hvězdou). Veskutečnosti osa, takzvaná světová osa, neprochází hvězdou alfa Malého vozu, kterou považujeme za Polárku. Navíc, pokud připustíme, že světová osa prochází alfou Malého vozu, máte zde Severní pól, Jižní pól, dále následují jižní souhvězdí, dále už neprochází žádnou hvězdou, prochází pouze blísko středu souhvězdí Oktantu, souhvězdí jižní oblohy, kde žádné hvězdy nejsou. To znamená, že světová osa, vede, obecně řečeno v nicotu. Přibližně ano, alfa Malého vozu se přibližuje k této ose, ale zdaleka se s ní neprotíná.

A dále, co nám ve skutečnosti říká tento obraz nebes? Kvůli tomu opravdu nepotřebujeme brát do ruky nějaké mapy, nějaká schémata, je potřeba pokusit se zamyslet a představit si to prostě tak, jak to je. Představte si oblohu, tamhle je alfa Malého Vozu, tamhle je Polárka... Podívejme se, co se děje s obrazem hvězdného nebe, dále je Orion, dále Aldebaran, dále Betelgeuse, dále Sirius, dále Atcelus*, dále Zeta (Zeta Geminorum), dále Altair.

*(Nepodařilo se určit, o které hvězdě pan Golovin mluví, záznam je nezřetelný a všechny záznamy uvádí totéž. Hvězda uvedeného ani podobného jména však neexistuje. pozn.překl.)

Proč jsem jmenoval tyto hvězdy? Všechny tyto hvězdy jsou, s výjimkou Siria, hvězdami severní oblohy. Proč je tomu tak? Protože všechny tyto hvězdy, výše uvedené, byly v té či oné epoše považovány za světové osy. Ale k tomu, aby byla tato světová osa, procházející, řekněme u Řeků hvězdou Alcyone ze souhvězdí Plejád, pro to, aby prošla středem Země, musí mít nějaké svaté místo. Tímto svatým místem byly v Řecku Delfy, tam, kde se nacházelo delfské orákulum. A díky tomu je nám srozumitelná čistě religiosní logika. Ano, pak má Země svou světovou osu, řekněme Alcyone, Delfy atd.

Navíc, jde o to, že heliocentrický systém, nikoliv překvapivě, neřeší problém antipodů. Dovedeme si představit, jak se otáčí Země, představíme si všechny tyhle věci, ale jde o to, že obyvatelé Austrálie budou pořád chodit hlavou dolů, nemůžeme je nijak obrátit opačně. Budou, tak či onak, stejně jako všechny ty stanice v Antarktidě stejně obráceny stropem dolů a nohama nahoru. V tomto se nikam nedostaneme, je to úplně zbytečné. Je nám vysvětlováno, že díky síle otáčení Země, tito lidé, kteří tam kdesi v Austrálii chodí, nespadnou. Dobrá, ale pokud vezmeme obvyklou magickou a mytologickou kosmologii, kde v každé z nich je Země živým tvorem, stejně jako celý kosmos, stejně jako všechny hvězdy, takové problémy jako antipody, takové otázky, třeba jak se máme udržet na spodní straně zeměkoule, chodíme-li hlavou dolů nebo naopak, přirozeně odpadávají , protože pokud je Země živočich, tak si to představte tak, jako když mravenci lezou po břiše nějakého zvířete. .. Nemůžeme přeci říci, že lezou po antipodu. Samozřejmě, že ne. A nejsou ani sami antipody. To je nesmyslná otázka. Když jde o každodenní zkušenost, takové otázky nevznikají. Protože tak je tomu v životě!

Ale teď je třeba rozebrat, jaké byly mytologické a filosofické předpoklady heliocentrismu. Jde o to, že když jsem připomínal, že alchymii je možné rozdělit dva proudy, na část, která se zabývá transformací a transmutací, měl jsem ještě cosi na mysli. Jde o to, že existuje ještě jiné rozdělení alchymie. Existuje alchymie křesťanská, přesněji židokřesťanská a pohanská.V čem je základní rozdíl? Rozdíl je tento: Jde o to, že judaismus je jediné náboženství, které uznává existenci smrti, jako něčeho absolutního, protože žádné pohanské náboženství jako takové, vůbec existenci smrti neuznává. Chápání pojmu "smrt" je velmi relativní. Co znamená smrt pro Egypťany, pro Řeky - je to prostě něco jako obrat, pouhá zastávka na cestě nějaké metamorfózy. Proto nebyla smrt v těchto civilizacích ve skutečnosti chápána tragicky.

Právě judaistické náboženství, které použilo pro svůj výklad metodu kreacionismu (tj. Bůh je tvůrcem, vše ostatní je Bohem stvořeno) vytvořila velmi podivný existenciální obraz: že se nepochopitelným způsobem rodíme a bez ohledu na to, jakým způsobem jsme se zrodili, ať se nám to líbí, nebo ne, je konec pro všechny stejný - tj. putujeme po linii, která se nazývá meridián. Tady je naše narození a takto jdeme po této linii a zde nakonec umíráme. Ale neumíráme jen tak jednoduše, jak se k tomuto tématu lehkomyslně stavěli Řekové nebo Egypťané, my umíráme takříkajíc jednou provždy.

Všichni slyšíme často v rádiu nebo v televizi, že žijeme jen jednou a proto musíme to a to, tohle se musí stihnout apod. Je samozřejmé a jasné, že v tom je jasný metafyzický smysl urychlování a divokého chvatu, ve kterém žijí současní lidé, samozřejmě musí všechno stihnout, protože žijí jen jednou, a žádnou další možnost mít nebudou, to je jasné. Teď si představte, třeba jen na vteřinu, velmi přibližně, jak mohli žít, řekněme Řekové v 10. století př.n.l. nebo Egypťané ve 30. století před n.l. Spěchat někam bylo naprosto zbytečné, protože tím hlavním pro chápajícího člověka bylo pochopit zákonitost metamorfóz, které následují po takzvané "smrti". Takové slovo v podstatě neexistovalo. Překlad řeckého slova "thanatos" jako "smrt" je velmi nesprávné. Naprosto nepřesné. Ale to už je otázka filosofická, kterou se teď nebudeme zabývat.

Meridiální idea v judaismu je vcelku zajímavá. Všimněme si toho, že Palestina, jako taková, je natažená podle zeměpisného meridiánu (poledníku). Palestina zaujímá čistě poledníkovou polohu a řekněme, jestli řeka života, jak se také nazývá řeka Jordán, pramení kdesi v podhůří hory Hermon, čili na severu, dále teče poledníkovým směrem a vlévá se do Mrtvého moře. Mrtvé moře je symbolem absolutní smrti. V podstatě to odpovídá etice tohoto náboženství: že svět je stvořený, svět byl stvořen z ničeho a směřuje do ničeho, takže je jasné, v co asi tak můžeme doufat.

A zde byl zasazen judaismu, z pohledu posvátné geografie a alchymie celkem citelný úder. Tento úder se nazývá zrození Ježíše Krista a křesťanství a misie Ježíše Krista. Jde o to, že jestliže mluvíme o posvátné geografii, odhlédnuv od ostatních momentů, tak si představíme tento poledník, který prochází Palestinou a Křížovou Cestu Krista, která sleduje 33. rovnoběžku severní šířky. Je to zajímavá číselná shoda mezi 33. rovnoběžkou a 33 lety. Ale o to teď nejde.

V tomto případě je zajímavé i to, že tato paralela se zařízla do judaistického meridiánu a vytvořila právě Kříž, který představuje symbol tohoto náboženství. V tomto případě mám na mysli takovouto interpretaci Kříže. V této rovině, jak je jasně vidět, je rozdíl v tom, když se alchymií zabývají lidé, kteří jsou vychováni duchu, že po životě přijde smrt, přičemž smrt se zdá být jednoznačná a lidé, kteří to vnímají zcela jinak. Takže můžeme uvažovat o dvou naprosto odlišných alchymiích.

Proto, pokud mluvíme o takzvané židokřesťanské alchymii a veškerá klasická evropská alchymie je taková, můžeme zaznamenat tento aspekt - aspekt eschatologický. Tj. Kristus a křesťanství přineslo naději na vymanění se z nepříjemných a pevných objetí absolutní smrti. To znamená, že existuje varianta, a teď nemluvím z pohledu náboženství, ale z pohledu alchymie, varianta zastavení. To se nazývá v kabale a alchymii "zastavení řeky Jordán", protože ten teče do nicoty, vlévá se do Mrtvého moře. Tímto způsobem, s pomocí křesťanství a s pomocí Kristovy misie je možné zastavit pád starého Adama a stát se po způsobu Krista Adamem novým, tj. člověkem, který se staví do centra tohoto Kříže a který může volit mnoho nových cest, ne nutně jen osudové směřování do Mrtvého moře.

Jde o to, že to není příliš přesvědčivé. Jde o to, že judaismus a křesťanství jsou tak těsně propletené, a zvláště jasně to vyznívá v knihách alchymických mistrů, že je zcela nezjistitelné, které se oni sami drželi orientace. Jsou to křesťané a současně se bojí zpřetrhat vazby k judaismu.

V podstatě je to problém nejen křesťanství v alchymii, je to problém křesťanství vůbec. Je zcela jasné, že v obecném smyslu je Nový Zákon v ostré opozici vůči Starému Zákonu v mnoha ohledech. Proto místo, abychom řekli - máte své náboženství a my zase své, vaše náboženství vede z nicoty k nicotě, je to náboženství absolutní smrti a my máme náboženství věčného života. Není nutné je tím či oním způsobem nějak slepovat a tyto rozdíly přecházet. Nějak vytvářet velmi složitou, dokonce z pohledu novoplatonických spekulací ze 3-4. století teorii Trojice, která je natolik složitá, dokonce v matematice Triady, že jsou o tom až dosud vedeny spory.

(Zde končí všechny verze zápisu v ruštině, dostupné na internetu. Zápis končí bez vysvětlení v čase 0:52:44 - přednáška však pokračuje ještě cca 30 minut. Pokračování překladu a doplnování poznámkového aparátu bude následovat, záznam je však místy téměř nesrozumitelný, prosím o trpělivost. pozn. překl.)