Južinský kroužek, alias "mamlejevský kroužek" - neformální literární a "okultní" klub, který se scházel u spisovatele Jurije Mamlejeva v jeho dvou pokojích v komunálním bytě v Južinské ulici v Moskvě. Dům byl zbourán v roce 1968. Schůzky Južinského kroužku měly významný vliv na ideologii a názory mnohých později známých ruských intelektuálů. Po deportaci samotného Mamlejeva v roce 1974 kroužek pokračoval v činnosti až do počátku 90. let pod vedením Jevgenije Golovina, Gejdara Džemala a Alexandra Dugina. Od šedesátých let se kroužek zabýval šířením filozofických a náboženských myšlenek, které inspirovaly současný ruský tradicionalismus.

Igor Iljič Dudinskij - Игорь Ильич Дудинский

Igor Iljič Dudinskij - Игорь Ильич Дудинский (* 31. března 1947, Moskva –11. června 2022) byl ruský novinář, spisovatel, umělecký kritik a výtvarník.

Narodil se v Moskvě, v rodině známého ekonoma Ilji Vladimiroviče Dudinského, syna posledního gubernátora města Tomsk a aktivního účastníka "Bílého hnutí", Vladimira Dudinského. Je otcem režisérky Valerie Gaj Germanika - ВалерияГай Александровна Германика (Valeriya Igorevna Dudinskaya - Вале́рия И́горевна Дуди́нская). Celkem byl třináctkrát ženatý.

V roce 1961 po ukončení sedmiletky pobýval spolu s otcem v letovisku Koktebel na Krymu, kde navštívil sraz beatníků a seznámil se s budoucím sběratelem avantgardního umění Leonidem Taločkinem (Леонид (Лёня) Прохорович Талочкин) (10.6.1936 – 2.5. 2002 Moskva). Po návratu do Moskvy se v bytě umělce Borise Kozlova (Борис Николаевич Козлов 21.4.1937 Moskva – 17.7.1999 Moskva) seznámil se všemi představiteli neoficiální moskevské bohémy. Zanechal školy a potuloval se po undergroundových salonech. Spřátelil se se spisovatelem Jurijem Mamlejevem a začal navštěvovat jeho známý esoterický a metafyzický salon v Južinské uličce, do kterého patřili Jurij Mamlejev, Jevgenij Golovin, Gejdar Džemal a později i Alexandr Dugin.

V roce 1965 složil přijímací zkoušky na ekonomickou fakultu Moskevské státní univerzity, ale už 12. prosince 1965 se zúčastnil demonstrace na obranu Alexeje Sinjavského a Jurije Daniela, následkem čehož byl vyloučen. Rok se vyhýbal odvodu do armády a toulal se spolu s Taločkinem po Archangelské a Vologodské oblasti a žil v klášterech na severu Ruska. Toto období popsal v knize "Zápisky Feděňky Monachova".

V roce 1967 začal na přímluvu otce pracovat jako technický spolupracovník v Institutu mezinárodního dělnického hnutí. V roce 1968 nastoupil na fakultu žurnalistiky Moskevské státní univerzity. V roce 1972 byl za přestupky, neslučitelné s titulem sovětského novináře" zbaven diplomu a vyhoštěn do městečka Magadan. Tam pracoval v místní televizi.

Po návratu do Moskvy v roce 1972, pracoval jako zpravodaj v novinách "Hovoří a ukazuje Moskva" a po perestrojce jako zvláštní dopisovatel novin hlavního proudu "Ogoňok", "Sovětskaja kultura" aj. («Огонек», «Советская культура»). Spolu s výtvarníkem a kunsthistorikem Vladimirem Kotljarovem -Tolstým ( Влади́мир Соломо́нович «То́лстый» Котляро́в (20.4. 1937 Moskva – 23.2.2013 Paříž), který emigroval do Paříže, se stal moskevským spolupracovníkem a spoluvydavatelem pařížského almanachu avantgardní kultury "Muleta" a časopisu "Večernij zvon" («Мулета», «Вечерний звон»). Byl zástupcem šéfredaktora časopisu "Literaturnyje novosti" («Литературные новости») Edmunda Jodkovského. Založil a vydával noviny "Poslednij poljus" a časopis "Kontinent Rossija" («Последний полюс», «Континент Россия»)

V roce 1995 začal působit v prvních ruských bulvárních novinách "Megapolis-Express" («Мегаполис-Экспресс»), stal se jedním z hlavních autorů a ideologem ruského bulvárního tisku. V roce 2005 "Megapolis-Express" zanikl a Dudinskij pobýval rok v Norsku.

V roce 2007 se stal prvním zástupcem šéfredaktora listu Moskevský zpravodaj («Московский корреспондент», který vycházel od 1.9. 2007 do 29.10.2008.

Vydal několik knih a básnických sbírek.

Igor Dudinskij: "Jevgenij Golovin - největší esoterik současnosti"

Rozhovor Gleba Davidova s Igorem Dudinskim

Gleb Davidov: Začněme historií bytu v Južinské uličce - prý to byl byt spisovatele Jurije Mamlejeva. O tomto podivném místě kolují legendy. Kdy, jak a kde to všechno začalo a co to bylo ve skutečnosti za místo a lidi?

Igor Dudinskij: Ano, spisovatel Jurij Vitaljevič Mamlejev se narodil a vyrůstal v Južinské uličce, dokonce studoval ve škole, která se nachází nedaleko, na Tverské ulici (tehdy ulice Gorkého) - od první třídy až po maturitu. Pokud projdete pod obloukem na Puškinově náměstí, který vede k Palaševskému náměstí, bude budova školy první po pravé ruce. Dvě malé místnosti, které zdědil po rodičích, se nacházely v prvním patře dvouposchoďového baráku – přesně takového, jaké zobrazoval na svých plátnech Oscar Rabin. Barák byl zbourán na samém konci šedesátých let a Mamlejevdostal garsonku v zanedbané pětipatrové budově na Karbyševově bulváru. Ale žil tam jen krátce, protože odjel do USA a poslední rok v Moskvě bydlel u své Máši, kterou si vzal těsně před emigrací, ve velkém domě u stanice metra "Krasnoselskaya". Takže až do emigrace strávil Mamlejev prakticky celý život vJužinské.

Na místě dřevěného baráku dnes stojí věžák. Tenkrát do baráku vedl jeden vchod. Na každé otočce schodiště byly dvoje dveře - vpravo a vlevo. Za každými dveřmi byla komunálka, která byla uspořádána podle principu "koridorového systému". Dlouhá chodba a po obou stranách a mnoho dveří vedoucích do bytů nájemníků. Společná kuchyň, WC, koupelna nebyla k dispozici, Mamlejev se chodil mýt ke své tetě, slavné moskevské psychiatričce, která žila také v komunálce na ulici Gorkého, ale ve stalinském domě a v bytě s koupelnou. V prvním patře byly mamlejevskédveře po levé straně, a na nich visel seznam, kolikrát na koho zazvonit. Mamlejev byl na seznamu poslední. Na něj se zvonilo osmkrát. Tato okolnost hrozně rozčilovala sousedy, protože k němu donekonečna přicházeli "hosté", a tak byl v bytě ve dne i v noci ohlušující rámus.

Za dveřmi začínala chodba a na jejím samém konci napravo byly dveře Mamlejevova bytu. Za nimi byly jedna za druhou dvě malé místnosti, každá měla osmi metrů čtverečních. V každé bylo malé okno, které bylo obrácené ke zdi červeného cihlového domu (ten se zachoval dodnes). Takže Mamlejevova byla okna umístěna na konci baráku. Salon vJužinské vznikl poté, co Mamlejevovi rodiče zemřeli. Sám Jurij Vitaljevič se rozhodl o nich nemluvit. Teď se píše, že jeho otec byl prý "profesorem psychiatrie". Ale profesoři tehdy v takových ubohých chatrčích nežili. Znal jsem osobně a dobře Mamlejevovu tetu, která už dávno nežije. Byla ošetřujícím psychiatrem například Zoji Kosmoděmjanské a Arkadije Gajdara. Jura a já jsme ji navštěvovali, pili čaj a ona nám vyprávěla o ledačem vyprávěla. V té době už to byla stařičká penzistka. Ani nevím, jestli to byla sestra jeho otce nebo matky. Je vidět, že s psychiatrií měla rodina opravdu něco společného.

Po škole Mamlejev nastoupil na Lesotechnický (tak nějak se jmenoval) institut, nachází se na blízké stanici Jaroslavské železnice, absolvoval ho a po celou dobu až do odjezdu z Ruska učil matematiku na několika školách pracující mládeže. Několikrát jsem byl na jeho hodinách. Ve skutečnosti salon na Južinskévznikl v kuřárně Leninovy knihovny. V padesátých letech tam, přímo v čítárně, stálo na policích mnoho knih o filozofii, a dokonce i esoterice. Žádná cenzura už dlouho nefungovala, protože po Stalinovi se moc ve státě zabývala vnitřním bojem a o tajné vědy se nezajímala. Pokud jste něco nenašli v regálech, vše bylo možné snadno objednat podle katalogu. Knihy přinášeli doslova po několika minutách, které mladí lidé, žíznící po znalostech, trávili v kuřárně, kde se aktivně seznamovali.

V polovině padesátých let se mnozí vraceli z táborů, někteří se nezotavili z psychických traumat způsobených válkou. Proto se objevilo mnoho lidí hledajících pravdu, kteří se v "komunistickém budování" nenašli. Chtěli se dostat tam, kde by se naučili něco jiného, než co se učili ve škole. Vznikl tak jakýsi bláznivý, zuřivý zájem o filozofii a metafyziku. A protože žádná "metodologie" a vůbec "systém v získávání znalostí" neexistoval, hltali všechno, co jim přicházelo do rukou, bez rozdílu, co kdo komu poradil, pak v důsledku toho v nezkušených a naivních hlavách vznikal úplnýguláš nejrůznějších nauk. A každý si z bublajícího kotlíku vybral to, co mu bylo přirozené a blízké, aby se pak v kuřárně zuřivě hádal se stejnými hledajícími romantiky a obhajoval právo na vlastní výklad čteného a osvojeného. Mamlejev se do takových debat s chutí zapojoval, a když se knihovna zavírala, pozval některé z jejích účastníků k sobě domů – naštěstí to bylo na dosah ruky. Cestou si vJelisejevském dali něco k jídlu a pití. Velmi přesně popsal situaci jeden ze zakladatelů salonu v Južinské, básník a malíř Vladimir Kovenackij. Jeho básně se staly Južinskou hymnou:

Sotva se večer rozprostře nad hlavním městem.

Modraje a rudnouc reklamami,

mezi davem, tupým a rudolícím,

Couráme se tiše do Mamlejevova doupěte.

Bereme si z reality kruté

Půllitrovku a pár tavených sýrů,

hledíme do sebe v půlnoci hluboké

A zpíváme u kytary.

Nepotkali jsme se s vámi náhodou.

v komůrce osamělé jako hrob:

Mrtví jsme a v tom je naše tajemství.

Mrtví jsme a v tom je naše síla.

No a tam, kde se spojují zběsilá mystika, alkoholická extáze a všelijaké sexuální komplexy (lidé, kteří se tu scházeli, nepatřili do tohoto světa a ještě k tom byli tvořiví – a zde získali neomezenou možnost seberealizace), tam nevyhnutně vzniká atmosféra tmářství, dekadence, posmrtných kultů a vůbec všeho "nezdravého", jakéhosi chlystovství.

Bytem na Južinské prošly stovky lidí, vzniklo tam něco jako tajné bratrstvo - se svými dramaty a intrikami. Pokud bychom chtěli mluvit konkrétně a podrobně, vypočítávat jména, vyprávět, kdo jaké místo zaujímal v Južinské hierarchii, není na to dost času ani sil. Utopili bychom se v nuancích a detailech. Je příznačné, že téměř všechny takzvané "legendy" o Južinské, i když ve svém základu odpovídají skutečnosti, zdaleka nedosahují úrovně paralelní reality, ve které blouznili a snili obyvatelé Mamlejevské "nory". Protože to, co se tam dělo, mnohokrát převyšovalo všechny lidské schopnosti vymýšlení, domýšlení a fantazie.

GD: Jak moc je to, o čem se mluví v souvislosti s Južiskou, blízké skutečnosti?

ID: Ano, všechno, co se říká o Južiské, je pravda. Jak se znaménkem plus, tak se znaménkem mínus. Južinská byl jakýmsi státem ve státě se svou hierarchií osobností. A jako v každém státě se to tam neobešlo bez intrik, mystifikací, sobeckých bojů a mnoha dalších projevů lidských slabostí. Kromě toho se Južinská neomezovala pouze na Mamlejevův byt. Měla nejméně stovku "poboček" v podobě moskevských bytů, které jsme nazývali "nory", které klokotaly vlastním mystickým životem. Národ, nabitý myšlenkami a energií na Južinské, procházel skrz všechny tajné "nory" a rekrutoval stále nové a nové "posedlé". Proto se Južinský kroužek neustále rozrůstal – přestože jeho epicentrem byla stálá skupina, jakýsi tajný esoterický řád. K němu patřil i Vámi zmíněný Jevgenij Vsevolodovič Golovin. Pochopte, že Mamlejevovy romány "Šatuni" a "Moskevský gambit", jsou čistě dokumentární texty.

Jsou-li "Šatuni" z malé části uměleckou licencí, pak "Moskevský gambit" je stoprocentním dokumentem, i když v něm Mamlejev neodhaluje ani miliontinu pravdy.

G.D.: O osobnosti básníka Jevgenije Golovina jsou rozšířené nejrůznější i protichůdné informace, takže vzniká postava silně hypnotizující, mystická a zcela nejednoznačná.

J.D.: Golovin je skutečně "postava" velmi magnetizující, mystická a "nejednoznačná". Stačí si vzpomenout na osobnosti typu Gurdžijeva, abychom pochopili, jak obtížně skutečně zasvěcení lidé zapadali do "pozemského" systému souřadnic. Odtud pochází "nejednoznačnost" toho, jak byli vnímáni nezasvěcenými lidmi. Golovin je největším esoterikem současnosti. Prostudoval a shrnul všechny esoterické znalosti a učení všech věků a tradic, osvojil si je a přetavil v tyglíkui své osobní zkušenosti. Je jasné, že tak velký náklad je schopen udržet ve své hlavě, duši a srdci i jen málo z nebešťanů - nemluvě o pozemských lidech. Opět je tu problém s vnímáním lidí s takovou "náloží" esoteriky.

Ano, Jevgenij VsevolodovičGolovin, mimochodem, je živý a zdravý, takže je zcela přístupný kontaktům, (Golovin zemřel v roce 2010) je schopen, pokud chce, zapnout svůj "magnetismus", jehož intenzitu je schopen unést jen málo lidí. Je pravda, že může začít při pohledu na nezajímavého člověka trucovat a zapomenout na svůj vlastní "magnetismus". Pak raději předstírá, že je kdokoliv - třeba obratný mystifikátor.

GD: Často se neřekne jinak, než "alchymista" nebo "mág". Tak krasoduchové mluvili o "alchymistovi"a "mágovi", ale nebyl to ve skutečnosti jen opíjející se geniálním básník, který četl hodně esoterické literatury? Nebo se v Južinské skutečně odehrály nadpřirozené a tajemné události?

J.D.: Golovin je samozřejmě víc alchymista než mág. I proto, že v oblasti magie vždy uznával nadřazenost nedávno zesnulého Valentina Provotorova. Alchymii však zná dokonale - pokud je to možné, protože dokonale alchymii nemůže znát žádný smrtelník. Řekněme, že dnes Golovin ovládá alchymistickou teorii a praxi lépe než kdokoliv jiný na Zemi. Golovin je zároveň alchymista, mág a opíjející segeniální básník, "který četl mnoho esoterické literatury". Nedokážu říct, v jakém ze svých projevů není geniální. Hlavní "nadpřirozenou a záhadnou" událostí byl samotný fakt existence takového fenoménu, jako je Južinská. Samozřejmě se všemi z toho plynoucími důsledky. Představte si, co se stane, když stupeň mystické exaltace překročí všechny myslitelné meze a tvořího a posilují ho nejlepší představitele esoterické elity. Kam to až může vést? Představte si blouznící chlysty…

G.D.: Četl jsem text s názvem "Směr: sever", který, jak jsem pochopil, jste vytvořili s Gejdarem Džemalem a který je považován za koncentrovaný výklad těch myšlenek, které se tvořily v Južinském salonu.

JD: Vytvoření "Směr: sever"předcházela jistá historie. Až léta po Mamlejevově odjezdu na Západ se hlavní jádro Južinské začalo shromažďovat na chatě mého, bohužel již zesnulého bratra v Peredelkinu, na ulici Karla Marxe, přímo naproti chatě Nadi Léger (nyní patří Zurabu Cereteli). Bratr tam nebydlel, takže chata mibyla po dobu dvou let plně k dispozici. Byl jsem tam zalezlý a nevycházel. Hodně jsme pili, filozofovali, spřádali příběhy. Neustále jsem svým přátelům vnucoval myšlenku, že je třeba nějak zformulovat a zvěčnit "myšlenku Južinské". Vzhledem k tomu, že v Číně právě vydali sborník citátů Mao Ce-tunga a hodně se o něm mluvilo, navrhl jsem, aby se kolektivně napsalo něco podobného tomuto sborníku – forma se mi zdála velmi vhodná. Žeňa Golovin se chystal se svou novou přítelkyní přestěhovat do Petrohradu, takže odmítl. Jiní v tom neviděližádný smysl. A pouze Darik, Darjuša (tak říkám Džemalovi) souhlasil.

Pracovali jsme rok, pak jsme všechno zničili a začali znovu. Celkově nemám na vzniku "Směr: sever" velkou zásluhu. Jen jsem navrhoval další téma pro "improvizaci", pak jsem zapisoval pro Džemala to, co říkal a za chodu vše redigoval a navrhoval "úspěšnější" varianty. Další rok jsme takto pracovali, a pak jsme vydali samizdatem na rotaprintu s pomocí přátel náklad asi 300 výtisků, některé z nich byly převezeny na Západ. Pak začal úplně jiný příběh. V něm šlo o Darjušu a Dugina, který do něj zatnul zuby a přetáhl ho ode mě k sobě. Při čtení "Směr: sever" je třeba mít na paměti, že v ní samozřejmě žádná koncentrace "myšlenek Južinské" není. I když její duch je přítomen v obrovské míře. Je také třeba mít na paměti, že Džemal je muslim, súfí, což nemohlo nezanechat v textu odpovídající otisk. Navíc Džemal zažil jen velmi pozdní, poslední období existence Južinského, kdy tam vládl úpadek. Takže první "žrece kultu" prostě ani neznal. Ale dopadlo to dobře a mám být na co pyšný.

G.D.: "Směr: sever"- text, samozřejmě, transcendentní, udávající směr a metody pro průlom ze světa podmíněnosti k vrcholům Absolutna, ale zároveň je také tak zoufale misantropický, ve svém popírání člověka a všeho lidského satanistický (lidské v tomto pojednání se nejčastěji nazývá "druhové"), že jeho čtení nevyhnutelně vyvolává bolest hlavy… Obecně řečeno, většina tam popsaných postojů a z toho vyplývajících ryze logických závěrůje prostě, jak říkají lékaři, "neslučitelná se životem" v tomto světě.

JD: Obecně platí, že filozofie a "idea" Južinské jsou zásadně a důsledně antihumánní. Pokouší-li se myslitel proniknout mimo vesmír (což byl účel našich setkání), musí překonat lidský rozměr. A jak je možné překonat lidské a zároveň zůstat člověkem – s jeho systémem souřadnic, morálkou, "humanismem"? "Většina zde popsaných postojů a z toho vyplývajících ryze logických závěrů je prostě, jak říkají lékaři, "neslučitelná se životem" na tomto světě. Jsou nekompatibilní! Dokonce i mniši chápou, že buď Bůh, nebo svět. Ale v Orientaci se nenachází žádný satanismus, stejně jako není žádný ani v Mamlejevových dílech. Antihumanismus není nutně satanismus. Prostě mimo prostory, které jsou ovládány Bohem nebo ďáblem, existuje nekonečné množství prostorů jiných.

GD: Jak se na toto dílo díváte nyní: toto pojednání a okamžik, kdy jste ho zaznamenali –

zmizelo to beze stopy, jako nějaká záliba z mládí nebo stále žijete podle "Směr: sever"?

I.D.: Pro mě jsou Darik Džemal, Evžen Golovin, Juročka Mamlejev, Voloďa Stěpanov, Lorik Pjatnická a další, moji věční učitelé, s nimiž jsem spojen nerozlučnou pupeční šňůrou až do konce svých dnů a myslím, že mnohem déle. Patříme ke stejnému řádu, prožíváme stejně svět. Pro toho, kdo prošel Južinským, není cesty zpět. Teď se cítím jako mnich, jehož klášter byl zničen, a protože klášter byl jediný a jedinečný, nemám se kam vrátit. Musíte žít ve světě a přizpůsobit se "lidskému" systému souřadnic. Ale to, sakra, nejde. Stále na sobě cítím cejch, "prokletí" vyvrhele, nedůvěru a nepochopení ze strany druhých.

G.D.: Pokud mnich zjistí, že z nějakého důvodu je jeho klášter (i když jediný) zničen, je to snad důvod, aby se pokoušel vrátit do světského života?

JD: Jsem příliš unavený za svých šedesát let, než abych vynakládal poslední síly na to, abych čelil pokušení "světa". Můj klášter je stále se mnou, je v mé duši, kde vládne věčné jaro. A co je nejdůležitější - vesmír s celou svou bezvýznamnosti nestojí za to, abych kvůli němu něco "obětoval" a měnil obvyklý běh věcí. Zřejmě mám stejnou filozofii jako sibiřští šamani, kteří za sovětské vlády dávali přednost vstupu do strany, aby se na čas "schovali". Přesto nepřestali tajně konat své šamanské obřady. Kdo je smí soudit a co je na tom špatného? Strany přicházejí a odcházejí a dech věčnosti je vždy s námi. Prostě Golovin a Džemal mají štěstí, dělají "svou práci" a já se nudím, když žiji v hranicích představ, které mi byly předloženy a vnuceny ostatními. Nechtěl jsem si sednout na jehlu, jako třeba Dugin a mnoho dalších.

GD: Proč se tak zajímáte o politiku? Vyplývá to z obsahu "Živého žurnálu", který čtu. Dříve, v roce 2005, jste v něm často psal o různých mystických věcech. Řekněme, že tady je zajímavý příběh "o určitém vyčerpání magických rituálů". A pak zlom - a definitivně se to změnilo na ostře sociální a pak i na politickou vlnu. Co ve Vás vzbudilo takový zájem o současnou politickou situaci v zemi? Koneckonců, politika je poměrně hrubá a povrchní záležitost, to znamená, že pouze hrubě a povrchně zjevuje hluboké mystické proudy, určité procesy, které se odehrávají v jiných světech…

JD: Takzvaný "Živý žurnál" se nachází na velmi vzdáleném okraji mého současného vědomí a stavu. Zřejmě se nachází v oblasti mého "osobního nevědomí". Proto jsem se už dávno zbavil veškeré zodpovědnosti za to, co tam občas "píšu". Po narození dítěte jsem měl příliš mnoho pozemských a "světských" starostí, aby by můj syn Iljuša nezemřel hlady. Bože, co je po "Živém žurnálu", co je mi po politice? Odpověď na vaši otázku je třeba hledat nikoli v mé inteligenci a více než v mé osobnosti, ale v mé hlubší vrstvě, tj. mezi mými nejvíce "nečistými" vášněmi a emocemi. Pojďme prostě sledovat "evoluci" mého "deníku", jak hrdinka Igora Severjanina "arogantně sledovala evoluci vánku" – a pak vám dám právo dělat jakékoli závěry!

Vzhledem k tomu, že se můj "ŽŽ" nachází v oblasti nevědomí a "politika" zcela nevědomky vytěsnila z mých úvah jisté narážky na "metafyziku", znamená to, že politika v našem rychle plynoucím a idiotském vesmíru se pouze ukázala jako relevantnější než metafyzika. To je vše. Není třeba se trápit a hledat nějaký "podtext". Kromě toho musíte nutně vzít v úvahu, že jsem nikdy nepředstíral zásluhy "odborníka" v oblasti metafyziky a esoteriky. Strávil jsem svůj život mezi nejlepšími metafyziky a esoteriky současnosti – a okolnosti mi prostě nedaly žádnou šanci s nimi soupeřit. Ostatně stejně jako s dnešními protřelými experty v oblasti "politiky"!

Ve svém deníku jsem se spoléhal výhradně na svůj vlastní instinkt – a na nic jiného! Nesnažil jsem se ho někam "otáčet", natož mu dát nějaký "směr". Opakuji, všechno je to jen instinkt a intuice. Zacházejte se mnou, tedy s mým "ŽŽ", jako s Pavlovovskými reflexy psa a do popředí postavte ne "tendence", ale jednoduchou fyziologii. Je-li tam "politika", je čas na politiku. Pokud je tam fyziologie, je čas na fyziologii. Je-li tam filozofie, je čas filozofie.

G.D.: Je zajímavé, že jsem byl šéfredaktorem novin "Megapolis-Express", vnímal jsem svou činnost tam, jako výhradně "instinkt a intuici"? Nebo to bylo zcela vědomým pokračováním a rozvojem myšlenek, které byly přijaty v období Južinského salonem, včetně antihumanismu, o kterém jsme si povídali (tj. vědomé konání ve smyslu"čím absurdnější, tím lepší")?

Na tuto otázku Igor Dudinskij slíbil, že mi odpoví a sdělil mi, že ji považuje za velmi zajímavou a důležitou. Ale nikdy jsem nedostal odpověď.

Jurij Mamlejev vzpomíná na Jevgenie Golovina

Život Žeňi Golovina byl uměním, doplňkem jeho děl, sama jeho existence byla složitým, rozmarným, geniálním plátnem. Když jsem se s ním setkal, zasáhl mě celou svou osobností, která v sobě nesla život jako poezii. Napsal:

Touha po jiném břehu

Přivádí mě k šílenství.

Tato "touha po jiném břehu" v něm byla koncentrována až do krajnosti; v jeho duši i v jeho poezii koluje mystická krev. Metafyzika svázaná s lidskou i mystickou krví, to vše je v jeho díle vyjádřeno s ohromující silou, všechny jeho básně nesou nadpozemský impuls. Mystická krev proudí v jeho poezii tu skrytě, neviditelně, tu se projevuje zcela zřetelně. V jeho básních je možné spatřit celý rozměr existence.

S Golovinem jsem se seznámil v roce 1962, když Južinskij teprve začínal... Vzpomínám si, jak jsem seděl v obrovském voltairovském křesle a četl nějakou svou povídku... vlastně ne, básně, své vlastní básně. Kolem byla naše parta z Južinského, všichni poslouchali, ticho. A najednou se zezadu z první místnosti ozve neznámý hlas: "To opravdu není špatné, to opravdu, opravdu není špatné!" To vše bylo řečeno tónem velkého znalce. A pak do místnosti vstoupil Žeňa, velmi mladý, štíhlý, elegantní - vždycky byl elegantní. A pak začal recitovat své básně: "Byl konec léta..." V té době byl absolutní romantik.

Svým způsobem je rozpoložení v Južinském i Žeňi samotného shrnuto v mém románu Moskevský gambit. Tento román byl napsán v Americe a má zvláštní osud, protože je to jediný z mých románů, který nebyl přeložen do cizích jazyků. Je v něm popsán náš kroužek. Ústřední postavou je Saša Trepetov, ten ztělesňuje syntézu toho, co se dělo v Južinské, je koncentrovanou esencí našeho esoterického kroužku. Trepetov v mnohém vychází z Žeňi, jeho lidské konání kopíruje konání a povahu samotného Golovina, i když jiná věc je, že jsem do této postavy vložil hodně ze svého vlastního duchovního hledání. Ale je tu ještě jedna zajímavá věc. Když západní nakladatelé začali číst "Moskevský gambit", výslovně řekli, že takoví lidé, jak jsou tam popsáni, prostě nejsou, nemohou existovat. Zdánlivě je to naprosté umělecké fiasko! Tehdy jsem si uvědomil, že z pohledu Západu lidé jako Žeňa Golovin opravdu prostě nejsou, nemohou existovat.

Je s podivem, že se Žeňa nesnažil zachránit své písně, své drobné surrealistické básně na papíře; mnohé z nich později zmizely. Pro něj bylo hlavní ústní sdělení. Je to přirozené, protože byl velkým obdivovatelem antiky. Koneckonců jeho hlavní oblastí zájmu, kromě poezie, byla antická kultura, do níž se ponořil. Je těžké si představit, že by člověk moderního světa tak rozuměl antické kultuře, antickému pohanství, kultu řeckých bohů. Jím vydaná kniha Mýtománie ukazuje hloubku jeho proniknutí do řeckých mýtů a řeckého chápání života po smrti. Za mýty viděl ty nauky, které znali zasvěcenci a které pak lidé přepracovali do podoby mytologie. Podává velkolepé obrazy podsvětí z úhlu pohledu antického člověka. Existuje ostrov blažených, ostrov hrdinů, kteří jdou cestou bohů. Zasvětili svůj život bohům a bohové je přijímají do svého velikého lůna, a to v souladu s pohanstvím představuje spásu.

Na druhé straně existuje obrovské množství nespasených lidí, kteří jsou v životě zcela ztraceni, a mnozí z nich směřujído pekla, chtějí se dostat do pekla, protože tam mají alespoň jistotu, i když bloudí v temnotách. Proserpina jim osvětluje cestu. Mimochodem, Golovin mi řekl, že slavnou Sochu svobody, která stojí v New Yorku, její francouzský autor prakticky okopíroval podle antické sochy Proserpiny! Rozumíte? Americký kontinent osvěcuje bohyně pekla. To je třeba mít stále na paměti a mít na paměti i osud tohoto kontinentu a osud lidí, kteří na něm žijí.

O Žeňovi bychom mohli mluvit donekonečna. Jeho vliv na sovětské a později ruské intelektuály, esoteriky, hledače a filosofy je těžké ocenit; byl gigantický. Později se na večery s ním a jeho přednášky, například v Muzeu Majakovského, hrnuly davy lidí, zbožňovaly ho, lovily každé jeho slovo.

Odešel. Neměl vůbec strach ze smrti. A myslím, že to, co napsal - eseje, básně, písně - to přetrvá, to se bude číst za 500-600 let, až tu bude úplně jiná civilizace, jiní lidé. Je to obrácení se k takzvaným věčným tématům, která jsou aktuální pro vzdělané lidi v každé době. To je to, co ho činí jedinečným.

Žeňa Golovin - to je samostatný svět sám o sobě, existující v mnoha neuvěřitelných dimenzích.